Nebo teda spíš rovnou léto. Ještě před pár týdny bylo všechno šedé, zoufalé a smutné. Dneska je venku akorát odporné vedro a šťastné ksichty. Kde je zima, kde jsou zdeptané tváře čekající na bus, hladovějící děti předstírající hru u špinavých paneláků, chodci tonoucí v břečce na chodníku, tramvaje a autobusy obalené blátem, stráně prosvítající mezi holými stromy zbytky sněhu, brzký soumrak a černé křoví, zmrzlé ráno a studené mlčící královopolské nádraží, exhalace aut doplňující již tak hustou mlhu…

Všechno je zase pryč. Teď bude jenom vedro, cizí úspěchy a nesmyslný smích na horkých betonových panelech zarostlého nástupiště. V lese se vyrojí hmyz a veselí turisté. A bude toho k prohlížení. Kulisy z divadla, pole a výhled, který by mohl být namalovaný, domy kolem cesty, které by mohly být z kartonu, učebnicový řez krajinou s maličkými vzdálenými bagry, barevný plakát s novou dálnicí vedle. Celé město, s lidmi, hlukem, vším. Na koukání, k poslechu. Ale zbytečné a cizí.