Skutečné krize se vyznačují tím, že nelze jen si je uvědomit, začít proti nim bojovat, a najednou budou za námi, a vše bude zase skvělé. O skutečné krizi je lepší nevědět a nepřipouštět si jí. Boj s krizí jí dělá akorát horší, postupně objevujete co je špatně a jak vše bude ještě horší, a i když se snažíte jak to jen jde, nic se nezlepšuje, a ani nemůže. Ve skutečné krizi se musíte (a vlastním přičiněním!) postupně propadnout až na samé černé dno, a pak můžete teprve něco spravit.

Že krize nezačínají na dně a v tom nejhorším je na nich tak zrádné. Musíte spotřebovat spoustu energie jen proto, abyste se dostali do toho nejhoršího, vydáte všechno jásání a naději na bolestný pád do propasti. A tam už vám možná nic nezbyde. Nebo se taky klidně ani tam dostat nemusíte, skončíte viset někde na skále ze které jste bláhově seskákali dolů.

Ale co se dá dělat. Yes we can. And in Prozac we must trust. Terve!